Reklama
 
Blog | Jan Daniel

Jak jsem využil pochodu Prahou, výletu Brnem k sepsání článku.

Dobrý večer.   Ptáte se proč jsem zvolil pozdrav? Přijde mi vcelku slušné, z části nutné čtenáře naladit na čtení samotné a pozdrav považuji za lehce netradiční, ale o to více zajímavý začátek. Jinými slovy, tento způsob začátku zdá se mi poněkud vhodným. I když připouštím, že zvoleným pozdravem (píši v čas večerní) znevýhodňuji všechny, kdo tento článek čtou v dobu jinou než večerní. Ovšem jeho sdělení to nevadí a počítám s tím, že čtenář projeví dosti nadhledu, aby se přenesl přes fakt, že při ranní kávě jej častuji pozdravem večerním a chopí se slov. Hned na úvod sluší se pro lepší pochopení tohoto článku říci, že nejsem typ člověka, který musí být za každou cenu aktivní. A jedním dechem dodávám – díky Bohu zato. Můžu se tak zcela pokrytecky tvářit, že co nechci aby se mě přímo dotýkalo, že se mě vlastně vůbec nedotýká. Na druhou stanu ignorovat bezezbytku dění kolem sebe by byla taková malá verze sebevraždy. A právě proto, že ta zatím není na pořadu dne, jak by řekl člověk politik, dění si občas všímám. A přidáme-li k tomu mé současné působiště, kterým je město jehož sláva hvězd se dotýká, máme rovnici, na jejímž konci stojí dění uplynulých pár dní. A tím nejvíce vystupujícím z řad běžných dějů, které vnímáme často zcela automaticky, byl sobotní nakonec nerealizovaný pochod neonacistů židovským městem.

Sledoval jsem s blížícím se datem stále intenzivněji směr jakým se celá tato kauza ubírá. A slovo kauza není zvoleno náhodně, poněvadž chtějí-li tito (prostě tito – dalšího pojmenování si beztak nezaslouží) pochodovat (už to je drzost) židovským městem a magistrát není schopen najít jednoznačné NE, nedá se tohle dění nazývat jinak. Ovšem rostoucí intenzita mého zájmu vyvrcholila zcela opačným směrem než by se dalo předpokládat. Onen nešťastný den jsem odjel do moravské metropole, totiž Brna. Důvod byl prostý. Demonstrace (stále nevím co tito vlastně demonstrují) se v menším měřítku konají poměrně často, nutno dodat bohužel, ale veletrh Sportlife se koná pouze jednou ročně a přidáme-li k vystavovatelům jejich druhou půlku – z pohledu diváka – tedy doprovodný program, bylo jasno.  Součástí onoho doprovodného programu bylo finále světového poháru v boulderingu, tedy lezení bez lana a člověk lezoucí, ba přímo lezení milující jako já, u takového svátku nesměl chybět. A aby byl výčet důvodů neúčasti na proti demonstraci úplný, musím dodat, že výlet do Brna byl korunován setkáním s dívkou velmi zajímavého ražení podněcujícího k přemýšlení. Koneckonců, kdo by dal přednost před takovým setkáním jakési pochybné demonstraci (myšleno s nadsázkou – pro případ, že by některý ze čtenářů chtěl napadnout výraz pochybné)  byl by mnou označen za, jak to říci, prostě idiota. Ale k věci – vnímajíc dění v Brně, tedy veletrh a soutěžní klání, sledoval jsem pokradmu a z dáli dění v naší metropoli. Na první pohled, živený kusými informacemi z médií jsem si pochvaloval jak se věci mají. Za jedno z pozitiv považuji zachycení mladíků oděných do černých bund a kapucí s myslí vyburcovanou směrem mě neznámým, již na stanici metra Vysočanská. Prevenci doporučují nejen dětští lékaři, a to že se jí chytili naši muži zákona shledávám správným – pustit tyto do centra, a tedy centra dění by se rovnalo dání prostoru, na který jak známo neměli nárok. Jejich pochod byl nepovolený a i přes fakt, že mé vidění může být v tomto případě právem označeno za krátkozraké, tato skutečnost je jasnou tečkou za debatami, které zde nejsou na místě. Jinými slovy diskutovat o jejich počínání tak ztrácí význam – tedy z tohoto pohledu. Za diskuzi ovšem stojí počínání opačného spektra dění, totiž příznivců Antify. Říkejme jim třeba anarchisti, byť to není přesné označení. Z hlediska jednoduché logiky by se dalo říci, že nesouhlasím-li s pravicovými radikály, musím nutně souhlasit s těmi levicovými. A opravdu jsem tyto myšlenky v hlavě kdysi dávno měl. Jenže nejednou jsem se přesvědčil o tom, že část, a skoro bych řekl, že větší, těchto demonstrantů se svým jednáním až příliš podobá svým nepřátelům. Zřejmě nic nového – jistá podobnost se u radikálů dá ze své podstaty předpokládat. Chtěl jsem tímto pouze vyjádřit názor, že pokud anarchisté či prostě odpůrci „nácků“ vyvolávají nakonec stejně nějakou tu roztržku a do rukou berou natolik nevhodné věci jako například dlažební kostky, degradují se v mých očích na úroveň agresivních „nácků“ často v podobě bezmozkových svalových hmot jednajících dle pokynů – najít, zničit… Což je smutné. Člověku pak nezbývá než bojovat svým způsobem a to se neobejde bez kritiky, tím spíše proto, že samostatný jedinec se nemůže schovat za zaštiťující organizaci. A právě organizace tohoto a nejen tohoto typu mají bohužel tu smůlu, že se pod jejich křídla poměrně často dostanou kukaččí vejce, tedy zárodky pitomců, kteří si jakýkoli protest spojí s příležitostí demonstrovat svou sílu – bohužel tu doslovnou. Ale budiž, každý jedinec si hledá prostor pro svou realizaci. Buďme tedy shovívaví s jedinci, kterým nebyl dán do vínku jiný způsob vyjádření, než použití hrubé síly. Případně bychom při každé demonstraci mohli vyčlenit zvláštní oddíl těžce těžkooděných příslušníků, kteří by sloužili jako platforma pro násilníky – vtipné by pak bylo pokud by se do těchto příslušníků trefovali společně s „nácky“ a posléze by to mohli jít zapít do vždy nedaleké hospody a pochvalovat si vydařenou demonstraci…  No vida, naprosto jednoduchá úvaha a stála mě tolik slovJ 

Reklama