Těch třicet minut na kole bylo
vždy příjemných. Cesta ani moc z kopce, ani do kopce. Jeli jsme čtyři a ve
čtyři. Po škole, po té co se vše se školou spojené rozplynulo a veškeré
myšlenky se upíraly k lezení. K té zpropadené činnosti, co člověka
lapí a už nikdy nepustí. Tehdy mi to nedocházelo, teď se občas stane, že mi na
mysli vytane otázka: Proč? Tehdy šlo jen o to, lézt. Klapky na očích a zabírat.
Nahoru, dolu či traverzem doleva nebo
doprava. S lanem i bez, na skalách i stěnách, v údolích i horách.
Most,
tedy jeho zbylé pilíře se nachází, tuším, že stále, v Albrechticích u
Českého Těšína. V těsné blízkosti je most nový (kompletní:- ). Na obou
pilířích je několik vytyčených cest, ale lézt se dá téměř jakýmkoli směrem. Boční
strany se lezly s lanem a klasickým stylem. Ty přední se díky plošině
přibližně v půlce zdolávaly jen tak. Plošina byla široká půldruhého metru,
a tak při zdolávání horní části pilíře bylo riziko odskoku až na zem minimální.
Snad proto jsem stále více pošilhával po stranách bočních. Lezl jsme je
tisíckrát, každý chyt jsem znal a nejednou jej svíral v prstech.
Netrvalo
dlouho a tři ze čtyř bočních stran jsem lezl stejně volně, jako si tekla voda
ve Stonávce pode mnou. Opojení se blížilo orgasmu. Říkali jsme tomu lezecký
orgasmus – kyselina mléčná stříkala do žil a adrenalin se valil do hlavy.
Všichni čtyři jsme hned po příjezdu nasadili lezečky a hurá vzhůru. Svět byl
náš, okolo klid, na mostě občas vlak z Těšína do Svinova a občas mě
napadlo, jaké to bude až tahle bezstarostnost skončí. Až budu muset své lezecké
touhy dělit mezi práci a další povinnosti. Ale nikdy jsem tyhle myšlenky
nedotáhl do konce, vždy se objevilo něco, co mou pozornost odvedlo zpět
k realitě. K realitě všedních, ale krásných studentských dní.
Standa
to zkoušel bos, bylo potřeba stále zkoušet něco nového. Janek s Pavlou to
zkoušeli ve spodní části. Lezli tehdy krátce. A já se na ně díval z vrchu.
Na obzoru se rýsovala hráz Těrlické přehrady a na opačné straně komíny
dětmarovické elektrárny. Ten kontrast mě
vždy donutil na chvíli přemýšlet o tom, kde žiji. Beskydy za rohem a komíny
před nosem. Nátura horníků křížených s půllitry byla cítit na každém rohu
a mě to táhlo stále více někam dál. Tyhle komíny, co trčely v krajině jako
zdvižené prsteníčky, mi vždy onu touhu připomněly. Jako stylová kulisa se po
novém mostě z kovu líně protáhnul „náklaďák“ s uhlím a já se vrátil zpět na zem.
Jinak
to bylo ale rozverné odpoledne. Bavil jsem přítomné a zejména Pavlu svými
řečmi. Čím více jsem lezl, tím více mě jich napadalo. Vzduchem se šířil smích a
já měl najedenou chuť se opít. Dolézt, otevřít láhev, počkat na setmění, připít
si s ostatními a hvězdami nad námi a hledat v nich odpovědi na
otázky. Lehnout si do trávy a usnout zcela bez myšlenek na téma rodiče,
povinnosti, ranní chodci se zvědavými pohledy, kocoviny. Pustil jsem se pak do té čtvrté strany. Nebylo
to poprvé, ale pokaždé jsem ve dvou třetinách uhnul na za hranu na bezpečnou
plošinu. Dnes jsem měl pocit, že je ta správná chvíle. Opojen pocitem baviče a
lezce, kterému se nemůže nic stát, lezl jsem zcela automaticky. Přišel zlom,
pár malých vyvrtaných dírek na jeden článek prstu a sem tam malá a ostrá lišta.
Závěr byl nejtěžší. Mezi posledním chytem a hranou, která znamenala vítězství
byl prostor jako mezi dvěma světy. Tušil jsem, že překročit jej nebude
jednoduché. Dostal jsem se metr pod vrch a najednou znejistěl. Dodnes nevím kam
se poděl všechen ten optimismus. V rozhodující chvíli jsem couvnul. Hlavou
mi prolétlo: „Prohrál jsi.“ Udělal jsem krok zpět a doleva na hranu. Chyběl mi
metr čili dva tři kroky slézt po ní na plošinu a říct si. „Tak jindy.“ Ale ve
chvíli, kdy jsem se hrany chytil a objal ji nohama z každé strany, se
stala chyba. Cvak. Bylo to jako když si sedáte a někdo vám odtáhne židli.
Zpomaleně jsem viděl jak se překlápím dozadu a z ruky pouštím kus
pískovcového kvádru co mi zůstal v ruce. A letím dolů. Jakobych skákal,
ale já nechtěl skočit. Bylo to nějakých šest, sedm metrů. Dopadl jsem na
udusanou hlínu pěkně do dřepu a hlava setrvačností pokračovala dál mezi nohy až
jsem obličejem políbil matku zem. A polibek to byl tvrdý. Posadil jsem se a
nahmatal si roztržené obočí a krev tekoucí po vzoru Stonávky opodál,
z nosu. Začal jsem se smát. Sám sobě. Přišel jsem si směšný.
Zřetelně
jsem cítil jak mi pulzuje nos, byl velký, cítil jsem to mezi prsty. Ostatní
stáli a koukali na mě. „Vypadám jak Pinocchio.“ říkal jsem jim. Standa s Pavlou
po té co se optali jestli jsem ok a jestli to zvládnu domů, odjeli. Tlačil je
čas a mě se nechtělo nic. Lehnul jsem si a koukal na nebe. Napadalo mě, že
lezení se stejně nevzdám, chtělo se mi spát. V tom mi podal Janek pití,
napil jsem se, a to mě postavilo na nohy. „Skoro se vlastně nic nestalo“ říkám
Jankovi a sedám si zpátky na zem. Nemohl jsem to ustát. Sundal jsem lezečky a
levá noha protestovala. I tak jsem ale do havířovské nemocnice dojel na kole
sám. Janek mi vezl věci a koukal na můj systém šlapání jednou nohou. Cesta
trvala třikrát déle než normálně. Já celou cestou myslel na to jaká to bude
ostuda až se to doví ostatní. Zmrzačit se na mostku v Albrechticích.
V nemocnici jsem se těmhle úvahám zasmál. Ještě před ní jsem však utrhnul
lanko na kole, řekl Jankovi „Dík.“ A zavolal našim, že jsem spadnul z kola
a jsem na pohotovosti, že mám asi zlomenou nohu a nos. V čekárně jsem
pozoroval sestřičky na příjmu a čekal až mě zavolají a až dorazí naši. Odcházel
jsem se sádrou a třemi zlomenými prsty na noze. Nos byl jen naražený. Bylo
jedenáct hodin večer. Na příjmu byl klid, venku za prosklenou chodbou
prosvítaly hvězdy a mě chyběla ta láhev. Usmál jsem se na sestřičku, která mi
chladně odpověděla „Nashledanou.“, počkal až otec vezme kolo a řekl jsem mu, že
jsem spadnul v Albrechticích z mostu. Pak jsme šli.