Raději jsem šel zachraňovat sklenku aby náhodou fakt nespadla. Ještě jsem stačil zakopnout o psa. Má takový dar, lehnout si vždy přímo pod nohy. Beztak, zatímco já močil, on hledal to nejlepší místo. Určitě ano. Určitě to tak je, protože jinak bych o něj nezakopnul a on by v klidu přemýšlel o fence odvedle. „Máme to oba těžký.“ Dopil jsem. Definitivně. Nic dalšího nemám. Stojan na láhve vína má ve své prázdnosti výraz smutnější než já v tom zrcadle. „Máme to oba těžký.“ Po chvíli padlo rozhodnutí jít do klubu. Nejsem si tak úplně jistej, že jsem si to rozhodnul sám. Třeba tu moji hlavu někdo ovládá. Pak je to ale pěknej sráč. Člověk aby tak dělal věci co vůbec dělat nechce. Venku si klidně prší a nikoho to nezajímá. Vycházím z bytu a přivolávám výtah. Vzpomněl jsem si na malého chlapce, který samou radostí po udělení pokynu matkou přiběhl před dveře výtahu, začal skákat a volat „Výtahu, výtahu.“ Já se pousmál, matka ne. Stále čekám, výtah nejede. Dřepí si klidně někde nahoře. Jdu pěšky. Když vycházím z domu, ozve se rána. Udělal jsem tři rychlý kroky a přihrbil se, čekajíc dopad kusu něčeho na má bedra. Nic nespadlo. Ze vchodu se linul oblak dýmu. Svítilo se úplně nahoře. To jel určitě pan Novotný. Hmm, byl to fajn chlap, ale byl nemocnej. Pokračuju dál k zastávce. Je pozdě večer a semafor stále funguje. Divný. Svítí červená. Normálně je mi to fuk. Dneska stojím a koukám. Ruce v kapsách. Slečna vedle je nervózní, asi spěchá. „Holka na to se vykašli. Není kam spěchat.“ Říkám si. Vyrazí vpřed, červený panáček se tváří, jakoby se ho to netýkalo. Kvílí brzdy a holka letí vzduchem. Krásně jí přitom vlají vlasy. Byla mladá a krásná, ale příliš uspěchaná. Nic by z toho života neměla. Topila by se ve stresu jako tápající zákazníci u tisícího a prvního regálu v hypermarketu. Svítí zelená, jdu dál. Akorát mi jede autobus. Cílová zastávka neznámá. „Však já si někde vystoupím, žádný strachy.“ Uvnitř bliká čas na ceduli. Každý bliknutí je stejný. Jakoby ta digitální čísla blikala na poplach. Jedeme pře Nuselák. Za zábradlím stojí kluk. Když projíždíme kolem něj, akorát skáče. Zahlédnu jeho vyděšený výraz. Kapky stékající po okně jej gumují jako alkáči co leží opodál své myšlenky. Byl to hodnej kluk, ale příliš nešťastnej. Život by se mu změnil v jeden velký nářek. Strašný řev, co nejde utišit a nutí vás se plazit po zemi. Skrz střepy si razit cestičku. Na další zastávce nikdo nevystupuje, vystupuju já. „No vida, jsem na místě.“ Přede mnou jde holka. Telefonuje. „Miláčku prosimtě, neblázni! Dyť já s tebou chci být. Jen nesmíš být tak upjatej. Je přece jedno jestli máme v příborníku lžíce vpravo nebo vlevo.“ Pár kroků před ní je otevřený kanál. Koukala na displej telefonu. Spadla do temné díry. Stejně temné jako příborník. Koukám dolů, zahlédl jsem odlesk očí. Očí krys. Zavřu pro jistotu poklop. Ještě pár kroků a jsem uvnitř. Fajn. Hraje příjemná hudba. Na pódiu sedí kluk a hraje na kontrabas. Vybrnkává svůj příběh a DJ do toho scratchuje zvuky jako z jiného světa. Bezva sluchová projekce. Jdu k baru. „Čus. Jedno pivo prosím.“