Na těchto podvečerních pohledech
jsou nejkrásnější ptáci. Vždy v tento čas krouží nízko nad zemí.
Vykreslují obrazce, kterými vzdávají hold uplynulému dni. Na rozdíl od
člověka jej chápou jako dar, soudě dle jakési vyrovnanosti, jež z
jejich letu vyzařuje. Vše jakoby usínalo a ticho se pomalu rozléhá.
Podíval jsem se nahoru. Většinou vidím tmavomodré nebe, ale dnes ne.
Dnes jsem viděl víc. Nebe jakoby se rozlétlo do všech stran a můj
pohled se ztratil v nekonečnu. Ptám se – proč jsem vlastně použil
tohoto slova? Protože jsem pravděpodobně spatřil vesmír a o něm se to
přeci říká. Je nekonečný stejně jako lidské touhy. Je v tom jistá
podobnost. Když je vesmíru smutno, pláče stejně jako my. Prostě prší a
chmurná nálada temných mraků se přenáší na lidi stojící stejně jako já
u okna.
Místo vína usrknou teplého čaje, přes ramena přehodí šátek,
protože za oknem fouká, je chladno. Sfoukne se svíčka a jde se spát. Za
zvuků dopadajících kapek se usíná lehce, stejně jako se smířenému se
smrtí umírá. I to je příznačné, neboť smrt je vstupenkou do věčnosti.
Stáváme se tak nedílnou součástí vesmíru. Ten je velký a my jsme malí,
ale pojí nás nekonečnost našich cest. I přes tu největší snahu toho
pravého cíle nedosáhneme. Je to totiž nemožné, stejně jako doletět na
konec vesmíru. Někteří z nás věří, že jim se to povedlo, ale jsou pouze
omámení svým bezvýznamným vítězstvím.
Mnohem hůře jsou na tom ti, jimž
se podařilo tuto pravdu prohlédnout a s touto myšlenkou každý večer
usínají a s hořkým pocitem se probouzejí. A aby to usínání alespoň o
něco lehčí bylo, přistoupí k oknu, usrknou z číše vína a snaží se
dohlédnout co nejdál. Hvězdy lemují ten pohled a dávají svým svitem
znát, že směrů je nespočet.