Před časem mi můj počítač vypověděl službu, nutno dodat, že se mu ani nedivím, popojedem, a společně s ním i notebook. Když už tak už. Zřejmě se na mě domluvili. Akorát nevím zda ty dva počítače, nějakou virtuální komunikací, či někdo nahoře, na něhož stejně nevěřím, takže je to vlastně fuk. A vyřešil jsem to po svém. Odpoután od obrazovky a všech obrazů, jež mi nabízela, jal jsem se volného času využít k přesčasům, ach ta práce, k lezení a koncertům. Viděl jsem Priessnitz – Švejdík s láhví vína v ruce zpívající něco o tom, že střepy v očích nevadí mu, mě uvrhnul do stavu, kdy nějaké pc mi přijde naprosto malicherné. Omráčen touto porcí dekadentna jsem kráčel nocí a hlavou mi běžely všechny ty úžasné věty, které měly ve finále se proměnit v článek zde uvěřejněný, nestalo se tak a nestalo se tak ani při druhé šanci. Tentokráte po koncertě kapely Gaia Mesiah. Ta obrovská porce energie se promítla do nutkavé potřeby podělit se o svůj zážitek se čtenáři blogu. Opět jsem se potácel nocí společně s tramvají, co se klouzala po kolejích líně do tmy na konci ulice a v cíli, v mém případě v posteli, jsem si uvědomil, že jsem na konečné, jako ta zmizelá tramvaj, a že ten článek zase nenapíšu. A v podobném duchu to pokračovalo stále. Pochvalujíc si jak mi ty zážitky hodné sepsání přibývají, mi z nich zůstal jen pocit úplnosti. Což je hodně, ale zřejmě se ona úplnost vyčerpala sama sebou a k návratu k pc a sepsání pár slov mne donutila až chvíle, kdy jsem boj o zážitky vzdal.
Vařím si kávu (tu co jsem již dopil) a říkám si, že bych třeba dnes ten boulder, co jsem minule nemohl přelézt, dal, třeba by tam byla slečna s dlouhým vlasem s pohledem inspirujícím k výkonům, třeba by se semnou ulomil chyt a já bych po pár vteřinách letu přistál na žíněnce a smál se jako minule. Ale ne, dnes ne, dnes už na to nemám síly. Ať si všechny slečny jdou a zážitky s nimi. Mám (opět) své představy. Své pc a zážitky se pozvolna mění v touhy. Těším se až budu znova lapen a poddám se všem těm zažitkům, zejména těm s tou krásnou slečnou, popojedem. Ale do té doby, doufám, si snad vybavím nějaké ty věty prosakující z hlubin minulých dní a sepíšu článek, který dá oněm představám alespoň částečný rámec.