Doma průlet pokojem, kuchyní se zastávku u talíře s vonícím obědem. Ani nevím co to bylo, ale vonělo to a chutnalo a čas byl neúprosný. Volal na mě – Běž, pospíchej, protože ty už to chceš. Tak rychle… Sedám na kolo. Z kopce to jede samo. Připadá mi to neuvěřitelné. Ale stejně šlapu. Chci jet rychleji. Mnohem rychleji. Stoupání mi to kazí. Ale nevadí. Už jsem zde. Pod stěnou. Malá cvičná stěna hodinku svižné jízdy od města. Za mnou řeka. Šumí do rytmu. Tráva voní. Nikde nikdo. Tak blízko tolik štěstí. Nevím. Mám nebo nemám.
Sedám si a obouvám lezečky. Jsou úzké, ale padnou mi. Na zemi v hlíně jsou zbytky magnézia. Známka té bílé touhy. Cítit ho na svých rukách. Zničit pot. Podpořit adhezi. Pořádně protáhnout (ruce) a dotáhnout (popruh). Je krásná. Linie přímá jako řez, který jsem vykouzlil dnes při hodině matiky. Skála je jako kvádr a linie je řez. Já jsem tužka, která řez zabarví. Magnéziem. Stopy, které v atlase nenajdete. Odplivnu si. Výjimečně. Stěna na mě padá a já se jí dotýkám. Vidím chyty. Dobře vím, kde jsou. Tisíckrát jsem je držel a nepustil a nepustím je ani dnes. Dnes určitě ne. Dnes to bude jiné. Stejně jako minule. Minule to bylo poprvé. Nevěděl jsem jaké to bude. Dnes to vím. Lechtá to a já to vím. Chci to a já to vím, a taky vím, že musím.
Fuck off gravitace. Lítám. První kroky a vše se ukrutnou rychlostí začalo hýbat, ale já mám vše pod kontrolou. Cítím obrovskou sílu, každý chyt mi padne do ruky jako ulitý a předloktí pomalu natéká. Kyselina mléčná se valí do žil, extáze, lezecký orgasmus. Pečlivě, otevřeným úchopem, malou lištu držím, nepustím se jí, je ostrá a pevná. Cítím se volně, půlku mám za sebou. Držím madlo. Můžu se rozhlédnout. Dýchám zhluboka. Chce se mi smát, ale chci si udržet koncentraci, chci být pánem téhle tak trochu bizarní situace. Míjím další kruh a ten se pod mým pohledem ztrácí. Je zbytečný, jako stroj postupuju stále výš. Uff. Teď to přijde. Fix. Nastoupat. Pomalu, ale jistě se natáhnout. Nabrat bočák. Zalomit a v téhle pozici se zvednout do obliny. Jeden pohyb a je to.
Zbývá pár posledních kroků. Užívám si je a mám pocit, že běžím jako maratónec do cíle. Chci už padnout. Ale nepadám. Sedám si na kraj a houpu nohama. Ta výška mě vzrušuje. Sakra. Škoda, že nekouřím. Zapálil bych si. Ale nevadí. Opřu se o loket. Koukám do dálky před sebou a vybavil se mi Verlaine. Opět mi zní hlavou Píseň podzimní.