Reklama
 
Blog | Jan Daniel

Nebýt Kapskýho města, kdo ví jestli by se stalo.

Jsem ze severu. Ale ne tak úplně. Ti co bydlí na úplnym severu by si o tom mým severu řekli: „Je tam pěkně, na jihu“. A měli by pravdu. Pěkně tam je. Ale já stejně sedím v autě a jedu dál. Cesta je nová, krajnice chybí, a tak mi ta cesta občas splývá s okolní krajinou. Všechno je to černý jako palubní deska mýho auta, na který blikaj všemožný diody svůj elektro příběh do světa. Je mi vedro a to je noc. Co teprv ráno. Budu na jihu a tentokrát  si zase já řeknu: Je tady pěkně, na jihu.



 Jel jsem tady za jedním chlápkem, co prý ví
jak to udělat, aby bylo všechno blíž. Vždycky jsem si představoval, že vejdu  v Praze do španělský restaurace, co se
jen tváří jako restaurace, ale ve skutečnosti tam stejně jen všichni chlastaj tequily a sangrii a
vyprávěj svý zážitky z cest po Jižní Americe. Stačilo by si dát drink a
když by pak člověk vyšel zase ven, tak by byl  místo v Praze, ve Španělsku. Na prašný cestě,
s býkem v zádech. Blbý je, že mám červený auto. A to jako fakt. A ten
chlápek prý ví jak to udělat. Tak jsem se ho jel zeptat. Bydlí v Klisu.
V takový malý vesničce nedaleko Splitu co se u ní leze. To jako po
skalách. Ani to nevěděl. Mě to přišlo vhod. Není nad to se vyškrábat někam
nahoru a zapálit si cigáro. Po cestě jsem ale musel spát a první co mě zajímalo
bylo chorvatský pivo. Postavil jedno přede mě a ze spaní  nebylo nic. Hned se pustil do vyprávění o
svým životě. Proč je zrovna tady, a kde byl před tím a proč pije tohle hnusný
pivo místo tamtý hnusný vody. Ale furt se vyhýbal tomu, jak přišel na to jak to
udělat, aby byl člověk všemu blíž. Někdy i sám sobě. Asi to z něj nebude
lehký dostat. Stavím před něj pivo. Chce se mi spát, piju vodu a začínám mu
rozumět. Pokračuje a já se v tom ztrácím. Zajimavý to je zase až když
potkal svoji bývalou ženu. Seznámili se na lodi co plula do Kapskýho města.
Prej si byli strašně blízko, tak to jsem zbystřil. Ale furt to nebylo ono.
Přišlo to až když ho opustila. Ona jela sem a on zůstal v Africe. Někde
uprostřed touhy naučit se všech  jedenáct
jazyků, co se s nima v JAR 
mluví zjistil, že na to nemá, že měl raději odjet se svou ženou, která
na to přišla ještě dřív než on. Jenže vona se to v Chorvatsku všechno
naučila, aby na něj zapomněla během svýho učení. A tak se vracela zpět zatímco
on jel do Chorvatska. Když projížděli kolem Port Elizabeth, probral se a měl
nutkavý pocit, že musí jít ze svý kajuty ven. Koukal se přes zábradlí do vody a
z dálky se blížila protijedoucí loď. Blíží se rychle. Je tak blízko. Opět
bystřím. A byla na ní ona. Když kolem sebe projížděli na chvíli se zastavil
čas. Občas se to stane každýmu, ale málokdo si toho všimne. Využili toho, aby
si zamávali. Pár mávnutí rukou, pohled, který mizí tak strašně pomalu a pár let
zbouraných jako domeček z karet.

            Tak
třeba to mi taky říkal, ale já už musel spát. Houpací síť na stromě byla
ideální. Zdálo se mi o Kapským městě. Potkal jsem tam jednu holku, co jsem ji
znal už celkem dlouho. A dlouho jsme se neviděli. Věděl jsem, že tam bude, ale
nevěřil jsem tomu, dokud jsem ji neviděl na vlastní oči. Pak najednou všichni
zmizeli, i když tam vlastně pořád byli. My ale byli celou noc  sami. Zapomněl jsem proč tam jsem. Chvíli
jsem váhal jestli se nemám probudit, ale nevzdal jsem to. A pak to přišlo.
Přisála se mi na rty a já na její a Afrika se pohnula. Bylo to stejně úžasný jako když se
zastaví čas a vy si toho všimnete. V ruce jsem drtil kubánský rum
s hnusnou kosmopolitní kolou a v tý druhý hladil její tvář. Usmála se
do tmy a v jejích očích se promítly všechny mé sny včetně tohohle. Napadlo mě, že tohle
se může stát kdekoliv. Člověk ani nemusí být v Kapským městě. Stačí vědět,
kde se potkat. Pak jsem se probudil. Chlápek co pije pivo místo vody spal na
lavici a u noh mu ležela kočka. Mrkla na mě a já na ni. Jakoby mi něco říkala.
Vzpomněl jsem si na tu svou ze snu. Taky se z něj probrala a stačila mi
jen říct, že potřebuje čas, že si musí všechno urovnat v hlavě. Tuhle větu
jsem neměl slyšet, nějak mi celej ten sen zkazila tím jak zněla. Jako když šlapete po střepech.

Šel jsem
raději do Kaštelu, to je zátoka co jsou v ní ty skály. Nahoře bylo slunce
větší než dole. Přišla chvíle na cigáro. Jenže já žádný neměl. Napadlo mě, že
vlastně není ani potřeba. Do hlavy se mi vrtala jakási duchovní síla. Ten pohyb
je fakt magickej. Stačí pár kroků a svět je váš. Jenže já chtěl vědět jak
uskutečnit svý představy se španělskou a jinou restaurací. Jak vcházet do světů a vycházet do úplně jiných. Chlápek se už
probral. Otevřel pivo a než jsem stačil dolézt dolů, otevřel jich ještě
několik. Koukal směrem ke Kapskýmu městu a já mu to celý narušil. Sebral jsem
ze země jablko a snídal. Moje červený auto nabralo odstín červánků co tady
v tuhle dobu vůbec neměly být, ale byly tu stejně jako já a moje otázka.
Nadechnul jsem se, odplivnul pecky z jablka a zeptal se. Chlápek se napil,
zapálil si a povídá mi: „To je jednoduchý. Musíš tomu jen věřit. Nic jinýho
v tom není.“ Trochu mi to vyrazilo dech a moje auto získalo zpátky svůj
původní lak. Kočka se pousmála a zmizela za komínem, jakoby věřila tomu, že za
ním bude svět plný Whiskas, co ho kupujou všechny kočky z civilizovanýho
světa. Přemýšlel jsem jestli někde v Chorvatsku seženu českou hospodu,
abych mohl vyzkoušet sílu svý víry. Chlápek říkal něco o Kapským městě. A já
vyrazil na cestu do pražský španělský restaurace. Cestou jsem vzal stopaře, co se vracel z Rumunska
do rodnýho Španělska. Řekl jsem mu, aby jel se mnou do Prahy, že tam máme
skvělou španělskou restauraci a že už vím jak na to. 

Reklama



Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama