Byl to čtvrtek, kapku zima a brzy tma. Tím líp. V malém okně, něco jako večerce, zakoupil jsem hrdě, v kapse třímajíc občanský průkaz, svoje dva první lahváče. Bylo mi patnáct a dva Radegasty v láhvi byly tím nejlepším dárkem. Jakobych si pětku zaměnil za osmičku. Bylo nás samozřejmě víc. A večer teprve začínal. Co z toho, že zítra je škola. Svět je náš a to tím spíš, že jsme jej pomyslně řídili z šedého města, co si jako své motto ustanovilo figuru – Město zeleně a květů. Jasně, že to byl Havířov. Perla mezi socialistickými městy. A že jsem režim minulý, zažil tak akorát ze sedla tříkolky bylo fuk. V Havířově té doby se podivně mísili důchodci a děti horníků dorůstající do puberty.
Útočištěm nám tehdy byl rockový klub Modrá Svině, pojmenovaný podle jakéhosi energy drinku. Už jen název byl vážným důvodem pro návštěvu. Později se klub přejmenoval na Permon, ale to už nám byl celý název ukradený. Ale zpět k onomu dni. V té době bývávaly čtvrtky zasvěceny především Housu a Hip-Hopu. Jako čerství posluchači černých legend typu Wu-Tang clan apod. jsme zamířili právě do útrob tohoto doupěte. Stoly ze seříznutých plechových sudů, modré dekorace, protáhlý bar, kde byla úspěšnost koupení si piva zhruba 1:2. Špatný pokus vždy generoval pokus další, tentokráte v podobě přemluvení starších kamarádů, aby nám onen magický půllitr zakoupili. Myslím, že jich ten večer padlo přesně tři na osobuJ tedy slušný základ. Dj pustil Cypress Hill a jejich hit Tequila Sunrise. Štíhlý půllitr mi začal klouzat v ruce směrem ke koberci plnému zašlápnutých žvýkaček. V šerosti dýmu jsme se podivně ploužili do rytmu beatů a já měl pocit, že teď už jsem jako cool. Těžkej frajer s řetězem u pasu. Následovala Insane in the Membrane a to už byla extáze. Najednou je vám jedno, že jste třeba sami na place, prostě se hýbete do rytmu přesně tak, jak to tam Dj sází.
Kluci najednou vybalili na stůl pár věciček, co mi nic moc neříkaly a už se balilo. Za chvíli se na stole hřál pod pohledy přítomných špek jak Brno a všichni jsme se třásli na to až si potáhnem. Bystrouše jsem pak našel na wc jak zvrací do mušle. Já v klidu močil a hypnotizoval nálepku na kachličce. Nějak jsem nemohl přečíst co tam bylo. Z tohoto rozjímání mě vytrhly tóny skladby Judgement Day od Method Mana. Vlastně se divím, že si to ještě pamatuju. Motal jsem se dál po place a čas běžel. Za pět minut mám být doma a místo toho tady stojím a tupě civím na bandu kámošů jak se válí po lavicích. Tak to je to kalení? Jak říkávali ti starší? Asi jo, usoudil jsem a šel si pro další pivo. Šlo přece hlavně o hudbu a patnáct mi je jen jednou. Cestou zpět od baru do mě vrazil Peter, že už musí, a zmizel. Druhý den mi říkal, že přišel domů bez bundy. Párty pokračovala a to pivo už mi vůbec nechutnalo. Bylo hořký a slaný jako pytel oliv co trčí někde ve Španělsku. My tady máme ale Hip-Hop, tak ať si dělaj olivy co chtějí! Ani si nepamatuju jak jsem dorazil domů. Jen to, že jsem měl kocovinu velkou jako balík matných vzpomínek.
Prostě taková normální oslava. Asi jako když jsme nad ránem diskutovali o Trainspottingu a vlivem alkoholu a únavy kamarád celou debatu shrnul větou: „Trainspotting v podstatě ukazuje každodenní život anglický mládeže.“ Hmm, asi jo. Na to se nedalo nic říct. Hip-Hop mi ale moc dlouho nevydržel. Právě díky „Svini“ jsem přišel na chuť hutným beatům a podlehl taneční muzice. Možná, že kdybych tehdy neslavil, tak poslouchám doteď jen samý kytarovky. Takže se dá říct, že někde v tom delíriu jsem našel rovnováhu, co se poslechu týče a začal si tak určovat směr jakým se vydám. Ale Mňágu, tu poslouchám furt. Stejně jako v patnácti, stejně jako ve dvaceti, stejně jako teď. Jen ten Hip-Hop už není co býval.