Ze stropu začaly padat sražené kapky. Byly studené. Probudily mě. Voda byla taky studená a pěna nikde. Rozplynula se jako tahle příjemná chvíle strávená ve vaně. Zprvu čtením, po té spaním. Ostatně vše končí dřív nebo později spaním. Ale je pomalu čas jít. Obléknu si kalhoty a hledám ponožky. Je to notoricky známá scéna a už vůbec není originální, ale o to víc reálná. Má představa o tom, že vše najdu tam kde jsem to odložil se rozpadá jako právě roztržené korále, co se kutálí do všech stran. Mám je! Fajn. Pouštím si k tomu oblékání hudbu, vypadá to na dýl. Jde se na triko. Rád bych vymyslel model, podle kterého by bylo možné vybrat vždy to správné. V zrcadle to vypadá, že už to mám. A tak vyrážím. Venku pršelo. Vzduch je příjemný, ale země je mokrá. Zbytky dešťové vody se mísí se špínou a kapky odlétávající od zvedajících se pat dopadají mimo jiné na mé pečlivě vybrané a vyprané kalhoty. V metru je sucho. A taky prázdno. Ani nevím jestli jedeme na čas. Přišel jsem, nastoupil a jeli jsme. Tunel se chvilkami zdá být nekonečný a vždy, když ta představa začíná být příjemná, vlak zastaví. Dovnitř vstupují další cestující. Dělají, že si čtou, ale okem občas mrknou kolem sebe. Mapují terén. Hm, ten je nějakej divnej a ta blondýnka, nebýt tý minisukně, celkem by ušla, zato ta ženská u dveří, škoda mluvit. Vypadá jako ztělesnění všeho zla, jako Golem, z něhož se šíří divná aura. Obklopuje a občas i nakazí spolucestující. Raději vystupuji, jsem ve své cílové stanici. Pomalu jdu večerní ulicí. Je hezky osvětlená. Za střechami se jas malých luceren ztrácí a dolů dopadá tma. V některých oknech se svítí, ale dovnitř se nedívám. Musím přejít. Vstupuju do ulice a najednou těch svítících oken vidím tisíce a všechny se točí. Točí se mi z toho hlava a vlastně už ani nevím jestli je to má hlava. Už není tak těžká. Zatahují nade mnou zip a tenhle obraz je ten poslední, který jsem na tomhle světě viděl. Je po všem. Ale o tom jsem nechtěl psát. Měl jsem dojít do bytu ve čtvrtém patře a v něm do pokoje na samém konci. V tom pokoji leží na posteli dívka. Má strach a čeká. A já stále nepřicházím. A nepřichází tak ani příběh co se měl odehrát a co jsem o něm chtěl psát. Někdo za ní musí jít. Ona neumí být sama.
